sobota 20. prosince 2014

Vše a nic

Stáli zády obrácení,
na rtech vznítí
varování,
v ruce chytí
čas dvou dlaní
co nemůžou zkrátka dál.

S vůní kávy čerstvé ráno,
připijeme na neznámo.
Počítáme do deseti,
víme vše a přesto nic
- teorie o zániku,
děti v světě bez hranic.

Tisíc slov a jedno přání
nedělá nás moudřejší
- víme nic, však víme všechno.
Těch pár hodin do svítání
kdy jsou hvězdy temnější.

pátek 19. prosince 2014

Vzkaz v láhvi


Copak déšt ti nasliboval?
Mimo nás a přesto s námi. 
Neuhádne. Oči pálí;
zavrženy, milovány.
Kam se schoval?
Drásá rány.

Vztek a vztek 
a ticho děsí.
Nemodlí se,
hlavu svěsí.
Neuhádne.
Neztrácí se.
V očích padlých zrcadlí se
ocelově šedé nebe.
Copak déšť si pamatoval?
Copak déšť tě nemiloval?

úterý 2. září 2014

Pouliční

Nejsme nic, co nelze získat
rozpoznáním starého.
Pod svým studem
vždycky budem
odraz jeden druhého.

Tváře v dešti, chtěly soucit,
pod těžknoucím oparem.
Bílé slzy, prázdná víčka,
s jednou kapkou,
vratkým krokem,
roztříštěným čirým sklem.

Ruce k sobě pevně tisknou,
zkouší hledat pochybnosti.
Tvář s mou tváří,
tvář s mým hlasem,
kapkou cizí lhostejnosti.

pondělí 1. září 2014

V nemilosti

Zanořená po krk v písku
beru vše, co můžu vzít.
Bylo předtím, bude poté.
Z nyní
není
nic, co chtít.

Potřísněné ruce krví
touží něco napravit.
Svázané a opuštěné
neposlechne,
nechce jít.

Mohlo to být požehnání,
nehty škrábe,
pěsti zatne.
Možná tomu nezabrání,
časem mění dobré v špatné.
Nyní
není,
málo platné,
ze dvou růží splete slámu.
Omlouvá se jedním slovem.
Maličkosti, maličkosti,
nyní
není,
zná svou dámu.

Vydýcháno

Stáli v řadě vyrovnaní
na rtech vznítí
varování
V ruce chytí
čas dvou dlaní
co nemůžou zkrátka dál.

Přliš škody napácháno.
Staré škody. Vydýcháno.

Vím že je to stále v tobě
rozpolcený strach a vztek.
Dlaně které nepouštějí
kůži hebkou na dotek.

Stáli zády obrácení
na rtech vznítí
odhodlání
Skoro cítí, skoro brání
strach a vztek a poslední.